Zobrazit menu2013 Madagaskar
Po čtyřech letech se vracím na Madagaskar. Noční přelet nad Afrikou a pak v prvním světle nového dne zahlédnu severní pobřeží "červeného ostrova". Svítání ozařuje řetězce hor, údolíčka s drobnými zrcátky rýžových polí a ještě drobnější vesničky spojené pavučinou rezavých cest. Jsem zase zpátky a plný očekávání. Nic se tady nezměnilo, jen sluncem spálenou trávu z období sucha, kterou jsem viděl v roce 2009, vystřídala zeleň. Tady dole je teď období dešťů.
Cesta z Antananariva na jih do Ihosy. Taxi-brousse jsou pořád stejně nepohodlné. S radostí ale zjišťuji, že jsem neztratil starý cestovní návyk … po pár kilometrech už je mi jedno, že jsem na svém místě zkroucený jako paragraf. Vnímám jen kouzelné scenérie venku, jednu za druhou, jak míjejí … a sleduji život podle cesty. Prohánějící se děti, dýmající milíře cihel, maminky připravující na ohni večeři a mladé kluky ženoucí krajinou rohaté stádečko zebu. Pootevřeným okénkem mě ofukuje večerní větřík a přináší spoustu vůní … hlubokou vůni dýmu z dřevěného uhlí, na kterém si kdosi u cesty vaří večeři, nakyslý pach dýmu z milířů, ve kterých se vypalují cihly … kokosový olej, který má ve vlasech mladá malgašská maminka co sedí i se svým maličkým o řadu přede mnou … pach potu, který ukazuje, že den byl horký a všichni máme za sebou dlouhou cestu … pach červené madagaskarské země, která proniká přes oblečení na kůži, a občas, někomu, i přes kůži až k srdci.
Nezměnilo se nic, nebo téměř nic. Stále jím s milými lidmi rýži ráno, v poledne i večer. Tentokrát k tomu ale párkrát přibudou smažené kobylky. Tady na jihu ničí úrodu a tak je třeba se na nich krapet pomstít. K rýžové vodě se občas namane i toaka gasy, vypálená doma nebo u souseda. Čirá, nažloutlá, ze sklenic i plechových hrníčků, ale vždycky silná. A vždycky je jí třeba nejdříve krapet stříknout na východní stranu a připomenout si předešlé generace rodiny, které se prý po smrti někam na východ ubírají.
Procházel jsem zapadlými vesnicemi kolem rýžových polí, rázoval si to nekonečnou savanou madagaskarského jihu, sledoval jsem kohoutí zápasy … a dodnes lituji, že jsem si nevsadil, protože bych tehdy vyhrál. Zjistil jsem, že nejlepší ranní kafe je to, které si člověk sám upraží ve staré hliněné misce a které si sám roztluče dřevěnou palicí v hmoždíři … a pilně se to všechno naučil, i když u nás v Evropě člověk těžko přijde k zeleným zrnům vynikající malgašské kávy a africkým rýžovým hmoždířům.
Především jsem tam ale sdílel život s milými lidmi … život často syrový, tvrdý, ale zároveň rašící a pulzující. Snad se sem někdy zase vrátím, ne kvůli horám a savaně, které jsou tady jistě nádherné, ale právě kvůli těm lidem. Veloma finaritra, Madagasikara!
Další fotografie a videa z cest naleznete
v mé fotogaleriia na stránce videí.
