Zobrazit menu2015 Cyklon Pam na Tanna
14. března 2015 bylo Vanuatu zasaženo cyklonem Pam, jedním z nejsilnějších v historii jižního Pacifiku. Nejvíce zasaženou oblastí byl ostrov Tanna. Misijní škola ve Lowanatomu, ve které pracuji, byla cyklonem zcela zničená, vyjma domů učitelů a budovy jedenácté třídy. Zůstávám na ostrově pomoci při obnově školy a života vůbec. Pokusím se brzy napsat více ...
... mnohem později ...
Cyklony zažívá Vanuatu téměř každý rok. Několik dní před příchodem cyklonu Pam je ale jasné, že tento bude výjimečný. Posíláme všechny studenty domů, aby byli se svými rodinami. Připravujeme školní budovy na silný vítr. Kde je to možné, zatloukáme okna a vybavení zakrýváme plachtami. Čekáme. V pátek 13. března večer se vypíná mobilní síť. Po ní i elektřina. V naprosté tmě přečkáváme noc. Ráno nás nebudí slunce, ale silný vítr pod těžkými mračny. Okolo páté hodiny se v šeru rozpoutává peklo. Vítr strhává ze stromů listí. Jak nabývá na síle, láme slabší větve … pak i silnější … tenčí stromky se lámou jako sirky a i letité kmeny majestátních banyanů najednou leží na zemi. Vidět není někdy ani na dvě desítky metrů. Děsivý hluk bouře je tak silný, že neslyším ani, když se střecha z naproti stojícího internátu chlapců pod náporem větru sroluje a odletí. Škvírami mezi okny a pode dveřmi se mi do domku valí voda tak, že ji nestačím vytírat. Pár nejdůležitějších věcí mám sbaleno v nepromokavé tašce, pokud by i můj domek přišel o střechu a já to přežil. I když … kam bych vlastně šel? Občas přes tlak větru otevřu dveře a přejdu pár metrů k mému sousedovi Bertrandovi, učiteli matematiky. S rodinou se krčí v jedné místnosti svého domu. Vyměníme si pár slov, ať se necítíme uprostřed katastrofy tak sami. Na jeho střechu padla silná větev a plechy na ní teď lomozí, co chvíli hrozí, že povolí. Venku létají větve a kusy vlnitého plechu, schopné člověka rozříznout napůl. Nebojím se. Nemám čas myslet a mít strach. Jen střídavě vyháním vodu z domu a sleduji co se děje venku. Je to utrpení, jako křížová cesta. Dlouhé a bolestivé. Pane Bože, kdy už to skončí?
Vítr se točí. Hodiny na nás útočí z jihu, pak z jihovýchodu, z východu. Pozdě dopoledne to vypadá, jako by se na chvíli chtělo vyjasnit. Uvědomuji si, že je to jen oko cyklonu, které teď musí procházet kousek od západního pobřeží ostrova. A pak zase udeří vítr. Ze severu, pak severozápadu. Okolo dvou odpoledne se už ve větru dá jít bez nebezpečí, že by člověka odnesl. Vycházím opatrně ven a jdu se podívat za bratry na misii. Procházím školou a mám dojem, že dnes nastal konec světa. Snad jediná střecha nezůstala netknutá. Všude je spoušť, zkroucené vlnité plechy a větve. Vzrostlé mangovníky, které dávaly o přestávkách našim studentům stín, stojí celé polámané anebo leží na zemi vyvrácené z kořenů. Budovy ředitelství a sekretariátu jsou zcela zničené. Kostel přišel o značnou část střechy. Z kuchyně domu bratrů na misi zůstala jen základová deska a změť trosek. Na misijní jeep spadla vyvrácená kokosová palma. Bratři se krčí v hlavní místnosti domu, která přežila. Jejich pokoje vedle ale přišly o střechu a jsou napospas větru a dešti. Bratr Antonio mi říká, že jsem blázen, chodit venku v takovém větru. Ale já se musel přesvědčit, jak na tom jsou. Moře je vzedmuté tak, jak jsem jej nikdy neviděl. Výšku vln se ani neodvažuji odhadnout. Přijde po cyklonu ještě přílivová vlna?
Později odpoledne procházím vesnicí. Obvyklé pěšiny jsou neprůchodná změť kmenů a větví. Mezi rozbořenými domy prochází lidé … mí kamarádi a rodiče mých studentů. Sbírají, co zbylo po bouři. Čekám slzy a bezradnost. Místo toho se na mě usmívají. Jsou rádi, že se vidíme a že jsme živí. Zvláštní pocit. V noci jdu spát tak trochu s pocitem viny. Jsem jeden z mála, kdo se dnes položí na suché lůžko. Na vůbec nějaké lůžko. Myslím na své přátelé z vesnic hluboko v džungli, z bambusových domečků lehkých jako pírko, které cyklon musel smést jako první. Jak asi tráví tuhle noc oni?
Ráno následujícího dne. Nad kopci západní Tanny vychází slunce. Z okna mého pokoje vypadá krajina kolem jako obrázky z první světové války, jako u Verdunu. Holá krajina s pahýly stromů. Široko daleko všechno zničené. Svět okolo se změnil k nepoznání. S kolegy učiteli se dáváme do provizorního úklidu okolo domů. Pomalu nám dochází, co se vlastně stalo. Připravujeme se na týdny, nebo spíše měsíce bez vody, elektřiny a komunikace.
Dva dny po cyklonu jdeme s kolegou Jeffem do nemocnice v Lénakelu. Všude stejný obrázek. Rozbité domy a polámané stromy. Zelený prales pokrývající ostrov přestal existovat a připomíná teď nahnědlé strniště rozprostřené po kopcích. Jeff je zdravotník a v nemocnici hlásí jako dobrovolná pomoc. V dalších dnech se v nemocnici objevují první týmy humanitárních organizací a francouzská armáda. Překládám pro ně do místního jazyka pacientům, kteří sem přicházejí ze všech míst ostrova. Po odpoledních pomáhám jako dobrovolník přes informatiku místní narychlo zbudované pobočce WHO. Práce je dost a pomáhá člověku nemyslet příliš na všechnu tu zkázu kolem.
Při práci dni ubíhají rychle. Téměř tři měsíce po úderu cyklonu se daří uvést školu do alespoň provizorního provozu. Začínáme znovu učit, ale obnova školy i celého ostrova zabere ještě dlouho. Tyto řádky píši s velkým díkem a s vděčností ke všem organizacím, dobrovolníkům a dárcům, kteří nám umožnili znovu se postavit na nohy.
Další fotografie a videa z cest naleznete
v mé fotogaleriia na stránce videí.
