Zobrazit menu2015 Vanuatu, Espiritu Santo, Port Olry
Videa z této cesty
Někdy má člověk velké záměry a … bác … nic z nich není. A namísto toho se stane něco neplánovaného a snad ještě zajímavějšího. Do Port Olry na ostrově Espiritu Santo jsem se z Ambrymu vydal s jasným a půl roku dopředu připravovaným plánem. Měl jsem se setkat s mým tamějším kamarádem Jeffem a pár dalšími mladými chlapy z vesnice. Čekal nás několikadenní pochod přes džungli a hory za Big Bay na západní stranu ostrova. Jeffovi vzdálení příbuzní tam žijí v jedné těžko přístupné vesničce postaru v bambusových chýších a oblečeni do sukní z trávy a "nambas“. Jedni z mála lidí, kteří si ještě žijí "po svém“. A my je měli navštívit.
Přilétám do Luganville. Na letišti mě nikdo nečeká. Dostávám se po vlastní ose do Port Olry a dovídám se, že Jeff musel odplout lodí na ostrov Tanna. Takže z plánů na Vánoce a leden strávených v srdci džungle není nic. Ubytovávám se u svého starého známého, srdečného italského misionáře otce Morliniho a přemýšlím co teď s měsícem volného času. Vánoce a Nový rok trávím pomocí na misii. Otec má velkou kuráž, ale roky služby se na něm nechávají znát. Na pár dní se stávám jeho pravou rukou, nebo vlastně oběma rukama, při tuctu oprav, které bylo na misii potřeba udělat.
Druhého lednového dne připlouvá na misii motorový člun ze vzdáleného konce Big Bay, z katolické anexe Pesena. Domlouvám se, že se s bodrým "kapitánem“ svezu zpátky a strávím ve vesnici alespoň noc. Po několika hodinách plavby se před námi z moře vynořuje horský hřbet většího ze dvou poloostrovů Big Bay. Večerní slunce prosvítá skrz roztrhaná mračna a z džunglí zarostlých kopců přímo dýchá dobrodružství. Přistáváme na kamenité pláži a já se hned spřátelím s šéfem téhle malinkaté vesničky. Jedna z prvních budov, kterou z pláže vidím, je katolický kostelík. Podle stylu jasně práce otce Alberta Sacco, který dlouho pracoval i na "mé“ misii na Tanna. Hned se tu cítím více doma. S místními muži se scházíme v nakamalu. Koluje místní kava "boroko“, zblízka poznávám zdejší vyhlášené, z kamene ručně tesané fajfky i domácí tabák. Dlouho do noci si s místními vyprávím a je mi jasné, že tady nestrávím jen jednu noc.
Následují dny procházek po džungli a potápění v řece, ježdění na koni, naslouchání místním legendám a nekonečným večerům v nakamalu u kavy. Ve vesnici nacházím i nepravděpodobného souseda. Jeden mladý muž z Tanna se kdovíjakou shodou okolností přiženil až do tohoto zapadlého kouta souostroví. K jeho ohromnému údivu jej oslovuji jeho vlastním jazykem a vysvětluji, že už dva roky žiji na jeho domovském ostrově.
Počasí se kazí. Plavba přes zátoku Big Bay zpátky do Port Olry není možná. Místo toho se vydávám na cestu motorovou loďkou podél pobřeží na jih do vzdálené misijní stanice Tolomako. Vezeme tam nějaké zásoby, mezi nimi i půl láhve mešního vína. Otec Lino, usměvavý Tonžan, který v Tolomako slouží, už nemá ani kapku a žertem vyhrožuje, že bude místo toho sloužit mši svatou s kavou. Od dob založení misie v devatenáctém století se její přístupnost příliš nezlepšila. Pořád je jednou z těch nejzapadlejších. Následujících pár dní prožívám s otcem Linem a místními lidmi. Jediné pevné domy jsou škola a loni postavená budova misie. Donedávna tu ještě misionáři žili v bambusovém domečku. Život tu plyne pomalu a klidně, dnes stejně jako kdysi.
Je čas vrátit se do civilizace. Posledních pár dní je ale moře hodně špatné. Na druhé straně zátoky prý jsou vlny "velké jako domy“. A pěšky jít nemůžeme. Nepřešli bychom rozvodněnou řeku Jordán a pár dalších menších. Čekáme ještě den a pak vyrážíme malým motorovým člunem podél pobřeží. Moře je čím dál tím horší. U Matantas na nás útočí několikametrové vlny tak, že máme potíže se člunem vůbec se přiblížit ke břehu. Najednou vysazuje motor. "Kapitán“ jej v rychlosti otevírá a něco v něm kutí. Loďka se otáčí podél vln a každá další ji hrozí převrátit. Naštěstí se poblíž ukáže jiný člun a po pár neúspěšných pokusech se nám daří k němu přivázat lanem. Táhne nás proti vlnám. Po několika nekonečných minutách se daří náš motor nahodit a opatrně se blížíme k pláži. Vlny se tam ale hrozivě lámou a valí se nám do loďky. Připravujeme se vyskočit a doplavat ke břehu vlastními silami i přes rozbouřené moře. Nakonec se v mezeře mezi vlnami "kapitánovi“ podaří se člunem zajet na mělčinu a my jej celí mokří táhneme z vody, než jej další vlna potopí docela. Na břehu sbíráme své promočené věci a snažíme se zachránit a usušit co se dá. O několik hodin později si v Port Olry dávám po mnoha a mnoha dnech první opravdovou sprchu a smývám ze sebe mořskou sůl. Neplánovaná dobrodružství mají něco do sebe.
Další fotografie a videa z cest naleznete
v mé fotogaleriia na stránce videí.
