Zobrazit menu
2008 Jižní Pacifik, Futuna
Znám jeden excelentní způsob cestování. Jde o to přijet na nějaké místo, najít si tam přátele a pak se s nimi jen tak vydat někam dále. Po dobu mých pěti měsíců na Wallisu jsem sdílel dům s Pamelou a Gastonem, mladým párem ze sousedního ostrova, z Futuny, který navíc pracoval na misii, kam jsem často chodil. Není divu, že jsme spolu prožili spoustu času a užili si spoustu legrace. Pamela se mě pečlivě snažila naučit svému rodnému jazyku a tak jsem wallisštinu a futunštinu ládoval do hlavy současně. Díky Pamele se také zrodil můj slovník futunštiny, který mi pak další lidé pomohli rozšířit a dodnes nevím, který z těch dvou jazyků mám radši. Inu ... přátelství plodí přátelství. Pro mě Pamela a Gaston byli přáteli, a ne jen další "domorodci" ... a já zase pro ně byl vždycky "Tominiko", a ne jen další "papalagi". A toho si moc vážím.
Když pak přišly prázdniny, děti z internátu na misii se vracely vesměs zpátky na Futunu. Pamela a Gaston odletěli s nimi za svými rodinami. Nabídli mi ale, abych za nimi přiletěl. Tak jsem za nimi hned po Vánocích 2008 malinkým dvoumotorovým Twin Otterem na měsíc vyrazil. Bydlel jsem většinou v Taoa a v Kaleveleve u rodiny od Pamely. S Gastonem jsme chodili vrhací sítí lovit ryby, s Pamelou zase hledat jedlé mušle v písku na pláži Tufulega. Večer jsme hrávali volejbal s ostatními mladými z vesnice. Dvakrát jsem pěšky putoval okolo ostrova ke hrobu svatého Petra Chanela, prvního mučedníka Oceánie a "muže s tím nejlepším srdcem", jak mu na Futuně říkají. Jedl jsem s králem ostrova i s nejprostším rybářem, opravoval počítače a s ostatními pracoval na poli, jedl syrové ryby i chlebovník a "pekepeke" ... a byl jsem šťastný.
Na Futuně jsem zakořenil stejně hluboko, jako na Wallisu. Vím, že až se tam jednou vrátím, bude tenhle ostrůvek vypadat hodně jinak, ale to nevadí. Důležité nejsou věci, ale lidé.
Další fotografie a videa z cest naleznete
v mé fotogaleriia na stránce videí.
