Znám skvělý způsob cestování. Někam jeďte, najděte si tam přátele a pak s nimi jeďte někam jinam, kam vás vezmou. Během měsíců strávených na Wallisu jsem sdílel dům s Pamelou a Gastonem, mladým párem ze sousedního ostrova Futuna, kteří také pracovali v misii, kam jsem často chodil. Není divu, že jsme spolu trávili hodně času a užili si spoustu legrace. Pamela se mě pečlivě snažila naučit svou mateřštinu, takže jsem se tak nějak naučil walliský a futunský jazyk zároveň. Díky Pamele se zrodil můj futunanský slovník, který jsem pak s pomocí dalších lidí rozvíjel… a dodnes nejsem schopen říct, který z těch dvou jazyků mám radši. No… přátelství plodí přátelství. Pamela a Gaston pro mě byli přátelé a ne jen další “domorodci” … a já pro ně byl vždycky “Tominiko” a ne jen další “papaláši”. A toho si opravdu vážím.
Pak přišly prázdniny a děti z misionářského internátu se vrátily domů, většinou na Futunu. Pamela a Gaston odletěli s nimi k rodinám, ale nabídli mi, abych se k nim přijel podívat. A tak jsem hned po Vánocích 2008 vzal malé dvoumotorové letadlo Twin Otter a odletěl na měsíc na Futunu. Pobýval jsem převážně v Taoa a Kaleveleve u Pameliny rodiny. Někdy jsme s Gastonem chodili lovit ryby házecími sítěmi, jindy jsme s Pamelou hledali jedlé škeble v písku pláže Tufulega. Večer jsme hráli volejbal s dalšími mladými lidmi z vesnice. Dvakrát jsem obešel ostrov až k hrobu svatého Petra Chanela, prvního mučedníka Oceánie a “muže s nejlepším srdcem”, jak říkají Futunané. Jedl jsem s králem ostrova i s nejskromnějším rybářem, opravoval jsem počítače a pracoval s ostatními na poli, jedl jsem syrové ryby a chlebovník a “pekepeke”… a byl jsem úplně šťastný.
Na Futuně jsem zapustil kořeny stejně hluboko jako na Wallisu. Vím, že až se tam jednou vrátím, bude ostrov vypadat úplně jinak, ale na tom tolik nezáleží. Věci nejsou důležité… důležití jsou lidé.
