Zobrazit menu2014 Vanuatu, Ambrym
„Ambrym je místo mezi rájem a peklem." Tohle jsem vždycky slyšel od mého přítele a kolegy Bertranda. A člověk si musí umět najít čas na odpočinek. Hlavně, když je práce hodně. A tak po dvou letech strávených spolu vyučováním na ostrově Tanna mě Bertrand vzal o prázdninách za svou rodinou domů na Ambrym, do vesničky Sesivi na západním pobřeží. Vysvětlení jeho průpovídky bylo hned jasné. Ambrym je ostrov nádherný, prostý a v podstatě rajský a místní lidé mají podobné kvality. Pekelný je tu ale žár, kterým člověka nesnesitelně zalévá slunce a ke kterému podle místních přispívá i výheň tří majestátních vulkánů. Ty se tyčí v centru ostrova a i z pobřeží je v noci jasně vidět nad obzorem jejich rudá záře. To peklo mohl být i odkaz na vražednou černou magii. Ambrym je jí proslulý. Když se mí přátelé na Tanna dověděli, že odjedu na nějaký čas na Ambrym, spustil se sborový pláč: „Nejeď, někdo tě očaruje!", „Už se nevrátíš, na Ambrymu na tebe uvrhnou kletbu a něco hrozného se ti stane!" … a nebo dobře míněné rady: „Hlavně nejez nic, co ti dají, určitě to bude otrávené!" Kdo byl někdy déle na Vanuatu, ví, o čem je řeč. Bertrand byl nad věcí a s autoritou experta řekl, že v jeho vesnici jsem v bezpečí, že černá magie se ve velkém provozuje jen na severu ostrova. A tak jsem vyrazil beze strachu, ale plný zvědavosti.
K pekelnému žáru se hned první den přidalo zjištění, že jediná sladká voda, která ve vesnici je, jsou termální prameny vyvěrající na břehu moře. Horké termální prameny. V tropickém horku. Paráda. Ještě, že někteří vesničané si vybudovali nádrže na dešťovou vodu. I tak jsem měl na Ambrymu permanentní pocit žízně a jisté „upečenosti". Ten ustupoval jen k večeru, kdy se teplota uklidnila a muži z vesnice se scházeli do nakamalu podělit se o kavu a popovídat si.
Život tady, jako všude na Vanuatu, je barevný. Jeden den jsme sklízeli na kokosové plantáži kopru. Jiný jsme s Bertrandovou stařičkou puškou naháněli po džunglí pokrytých horách Ambrymu divoké slepice. Že jsme jich nakonec každý pár střelili, byl naprostý zázrak, protože už jen přimět jeho archivní flintu k výstřelu byl někdy nadlidský výkon. Jindy jsme se vydali z Port Vato na náročný pětihodinový noční výstup skrze hustou džungli a stará lávová koryta až nahoru na nezemsky vypadající sopečnou poušť a k vulkánu Marum. Ohromující podívaná. Dole ve vesnici jsme připravovali „nalot" z chlebovníku a já obdivoval neskutečné západy slunce za siluetou ostrova Malikolo. Mluvil jsem se stařešiny o hvězdách, o životě vesnice a o začátcích misie, poslouchal, učil se … a díky Bertrandovi se i na tomhle zapadlém ostrově cítil doma.
Další fotografie a videa z cest naleznete
v mé fotogaleriia na stránce videí.
