“Ambrym je místo mezi rájem a peklem,” slýchával jsem od svého přítele a kolegy učitele Bertranda. A člověk by měl také umět správně odpočívat, zvláště když je hodně práce. A tak mě Bertrand po dvou letech společného vyučování na ostrově Tanna vzal s sebou, abych strávil prázdniny s jeho rodinou na jeho rodném ostrově Ambrym, do malé vesničky Sesivi na jeho západním pobřeží. Bertrandova slavná hláška se vysvětlila hned po mém příjezdu. Ambrym je nádherný ostrov, prostý a v podstatě rajský, a podobné vlastnosti mají i místní obyvatelé. Co je pekelné, je horko, které slunce a údajně i tři majestátní sopky ostrova způsobují jeho nebohým obyvatelům. Ty se tyčí uprostřed ostrova a i z pobřeží je v noci nad obzorem snadno vidět jejich rudá záře. Peklo však může být také odkazem na vražednou černou magii. Ambrym je jí rozhodně proslulý. Když se moji přátelé z Tanny dozvěděli, že budu nějaký čas trávit na Ambrymu, spustili sbor nářků: “Nejezdi tam, někdo tě začaruje!”, “Už se nikdy nevrátíš, zaklejí tě a stane se ti něco strašného!”. … nebo dobře míněné rady: “Nejez nic, co ti dají, mohlo by to být otrávené!”. Ti, kteří na Vanuatu strávili více času, vědí, o čem mluvím. Bertrand zůstal klidný a s autoritou odborníka mi řekl, že v jeho vesnici jsem v bezpečí a že černá magie je nebezpečná jen na severu ostrova. Vyrazil jsem tedy beze strachu, ale plný očekávání.
Důležitým zjištěním, které přišlo s horkem prvního dne, bylo, že jediná sladká voda, která je ve vesnici k dispozici, pochází z termálních pramenů na pobřeží. Horké termální prameny. V tropickém horku. Skvělé. Naštěstí si některé vesnice vybudovaly cisterny na sběr dešťové vody. Přesto jsem měl po celou dobu pobytu na Ambrymu neustálý pocit žízně a “uvařenosti”. Opouštěly mě, až když se večer teplota trochu umoudřila a vesničané se sešli v nakamalu, aby se podělili o kávu a popovídali si.
Život zde, stejně jako na celém Vanuatu, je pestrý. Jednoho dne jsme sklízeli kopru na kokosové plantáži. Jiný den jsme vzali Bertrandovu starou pušku a lovili divoká kuřata v džunglí porostlých horách Ambrymu. To, že každý z nás nakonec nějakou ulovil, byl zázrak, protože i přimět jeho starou náladovou pušku ke střelbě vyžadovalo někdy nadlidské úsilí. Jindy jsme šli pět hodin pěšky z Port Vato noční džunglí a starými lávovými proudy až do strašidelně vypadající sopečné pouště a k sopce Marum. Úchvatný pohled. Po návratu do vesnice jsme připravovali chlebovníkový “nalot” a já obdivoval neuvěřitelné západy slunce, které se malovaly za siluetou ostrova Malikolo. Povídal jsem si se staršími vesničany o hvězdách, životě ve vesnici a počátcích misie, naslouchal jim, učil se od nich… a díky Bertrandovi jsem se i na tomto vzdáleném ostrově cítil jako doma.
