Pořád jsem slyšel: “Filipíny jsou skvělá země! Byl jsem tam před rokem.”, “Lidé na Filipínách jsou vždy usměvaví a přátelští. Byl jsem tam měsíc a moc se mi tam líbilo.”, “Skvělé jídlo a krásná příroda. Právě jsem odtamtud přijel.” Jihovýchodní Asie je nyní oblíbenou cestovatelskou destinací a zdá se, že na Filipínách byl snad každý. Kromě mě. V roce 2015, po cyklonu Pam, jsem se na ostrově Tanna setkal s několika humanitárními pracovníky z filipínského Leyte. Přijeli nám pomoci s odstraňováním následků cyklonu. Dva roky předtím zničil jejich vlastní ostrov supertajfun Haiyan, takže jejich pomoc byla velmi symbolická. Přesně rok po tomto setkání sedím v letadle a letím za nimi do “země, kde byli skoro všichni” kromě mě.
Říká se, že Filipíny jsou velká země. Ať si. Od začátku mám dojem, že je tu všechno maličké. Lidé, domy, vozidla. Když projíždím městem ve všech těch džípech, tříkolkách a šlapacích drožkách, krčím se se svou výškou téměř dvou metrů, což je pro místní obyvatele jistě legrační podívaná. Oni se svou drobnou postavou důstojně sedí na malých sedadlech a nebouchají hlavou do střechy jako já. Filipínci neradi chodí pod své tropické slunce a chvályhodně geniálně se mu vyhýbají. Mám dojem, že v tomto ohledu jim zdatně sekundují obyvatelé Wallisu. Když mě omrzí stísněná vozidla, vyrazím do přírody a svezu se na jednom z vodních buvolů. Je tu skutečná výhoda - nemají nízkou střechu.
Většinu času trávím v Taclobanu. Je to část ostrova Leyte, kde se mluví waray-waray. Těch několik slov, která pochytím, se nápadně podobá slovním kořenům valašštiny a malgaštiny. Austronéské jazyky jsou si tak podobné. Přál bych si mít víc času, abych se o tomto jazyce dozvěděl víc. Možná příště.
Leyte není nejturističtější část Filipín, takže je autentičtější a opravdovější… a hotely jsou dražší. Ale ta autentičnost za to stojí. Tím spíš, když se vydáte na venkov, třeba do Hinunaganu. S mořem neuvěřitelných odstínů, džunglí, ostrovy na obzoru a hvězdnou oblohou nedotčenou světly měst. Ty ostrovy na obzoru - San Pablo a San Pedro - nám dávají dobrý cíl pro jednodenní výlet. Připomíná mi to naše víkendové výlety na ostrůvky v laguně Wallis na druhé straně Pacifiku. Ostrovní národy mají opravdu pěkné zvyky. S přáteli se dělíme o oběd z čerstvě ulovených mořských ježků. Syrových. Další položka na seznamu bizarních tvorů, které jsem kdy ochutnal. Seznam se brzy rozšiřuje o balut - vařené vejce s kachním embryem. Moji filipínští přátelé se tomuto společnému vtipu nemohou ubránit. Zdá se, že místní baví, když vidí bělochy ochromené takovou podivnou svačinou. Já jsem důstojně snědl ten svůj a dokonce jsem si i pochutnal. Co jsem však svým přátelům neřekl, bylo to, že jsem k tomu již absolvoval jakýsi výcvik. Půl roku předtím na Ambrymu na Vanuatu mi místní přátelé naservírovali - a já z úcty nemohl odmítnout - podobně dobře vyvinuté, ale dvakrát větší vejce megapoda.
Na návštěvě u dalších přátel v Cebu City. Městská kultura na Filipínách je v mnoha ohledech bláznivá. Hudba, karaoke, Videoke, 7-Eleven a kamarádi, kteří se smějí mé zjevné neschopnosti rozlišovat mezi muži a ženami a dalšími nejasnějšími pohlavími mezi kolemjdoucími. Silný pocit kulturního odcizení. Možná to není překvapivé, když si uvědomíte, že se místní vlivy mísí s evropskými, americkými a asijskými. Dokonce i katolicismus se zde vydal spletitou cestou, ovlivněn místní i španělskou kulturou. Pro evropského katolíka je to velmi pestrá směs. Mnohé sochy svatých v kostelech připomínají Latinskou Ameriku nebo Španělsko. Někdy můžete před kostelem potkat ženy prodávající barevné svíčky. Když si nějaké koupíte, dostanete tanec a několik modliteb.
Zpět do Taclobanu a kousek dál do vnitrozemí do Burauenu. Pěkné městečko, které rozhodně není na turistických mapách. Je obklopeno rýžovými poli a krásnými kopci porostlými džunglí. A v sobotu se konají kohoutí zápasy. Viděl jsem je na Madagaskaru, kde mají dlouhou tradici. Ale ty tady na Filipínách jsou mnohem rychlejší a smrtelnější. Úplně jiná liga. Dnes večer bude polovina místních rodin určitě jíst kuřecí polévku. A zpátky do Taclobanu. Strýc Alan chová také několik kohoutů na zápasy. Podle něj docela dobré. Ale dělá i tubu, a rozhodně ne jen “docela dobrou”. A také adobo a pancit a tocino a … Je zbytečné hledat nejlepší místní jídlo v drahých restauracích. Najdete ho v domácnostech místních rodin na předměstí.
Až pojedete na Filipíny, do “země, kde byl každý”, zkuste místo pláží a turistických atrakcí strávit více času s místními lidmi. Možná s nimi objevíte zemi, o které vám nikdo neřekl.
