Vanuatu je souostroví mezi Novou Kaledonií a Fidži, asi 1 600 km od pobřeží Austrálie. Obývá asi osmdesát ostrovů a lidé zde hovoří více než stovkou domorodých jazyků. Mnoho jazyků znamená mnoho různých zvyků, tradic a životních stylů. A protože velká část obyvatel žije ve vesnicích tradičním způsobem života, je to svět velmi odlišný od toho našeho.
Na Vanuatu jsem odjel koncem roku 2008, ještě když jsem žil ve Wallisu. Měl jsem jen několik kontaktů na misie na různých ostrovech a měsíc na to, abych zjistil, jak to na Vanuatu vypadá. Na Efate, hlavním ostrově země, jsem strávil asi týden. Přesněji řečeno, jel jsem do Montmartru a Lololimy, dvou misijních škol pár kilometrů od Port Villy… a to je dost v buši. Zvlášť Lololima… deštný prales na dosah ruky, neuvěřitelně krásné azurově modré vodopády ukryté v džungli jen sto metrů od misie. Tekoucí řeka plná krevet, a asi nikdy nebudu jíst čerstvější krevety než ty, které jsem jedl tam. Trávil jsem tam čas s tuctem kluků mého věku z celého Vanuatu, kteří se připravovali na vstup do semináře. Že by to bylo nebe na zemi? Možná… každopádně jsme každý den jedli to samé: vařený maniok a papáju… a léky proti malárii. Ale to k tomu patří. Z Lololimy jsem se vrátil do “civilizace” na Montmartru. S bratry od Nejsvětějšího srdce, kteří tam vedou misionářskou školu, byla opravdu legrace. Jeden z nich mě vzal na výlet po ostrově. Samozřejmě autem. Efate se nedá obejít za jeden den jako ostrov Wallis. Sobotní večer je věnován “soirée” kolem kavy. Přiznávám bez výhrad: Vanuatská kava je nejlepší.
Asi na deset dní jsem se přesunul na ostrov Tanna, do misie v Lowanatomu. Tady jsme poslední výspou elektrifikace, takže elektřinu naštěstí máme, ale ještě lepší je, že asi padesát metrů od našich dveří máme tropický korálový útes… a bratr Antonio je průvodce, který dokonale zná jeho tajemství. Jídlo je o něco pestřejší než v Lololimě, ale padá do něj popel z místní sopky. Hora Yassur se ohlašuje z druhého konce ostrova. Jednoho dne jsem ji navštívil. Úchvatný pohled. Druhý den jsme se s bratrem Antoniem vydali do misií Lamlu a Imaru ve středu ostrova, do “středního buše”. Musíte projít deštným pralesem po maličkých stezkách, přes bambusové vesničky. Chodíme naboso, je to opravdu lepší než v botách. Zvláštní pocit… jako by se zastavil čas. Čas… tenkrát jsem si ani nedokázal představit, že za pět let budu zase na této misi a budu pracovat jako učitel počítačů s místními dětmi. Život je plný překvapení, že?
Posledním ostrovem mé cesty na Vanuatu byl Espiritu Santo. Přivítaly mě sestry maristky (SMSM) ve škole Saint Michele nedaleko Luganvile. Při té příležitosti jsem navštívil Fanafo, vesnici Jimmyho Stevense v centru ostrova. I po tolika letech tam stále vlaje jeho vlajka a chlapci se hrdě procházejí jen v nambas. Tady jsme v “buši”, džungli, jak se tu říká. Jen pro ten pocit jsem se nechal přemluvit k potápění na Million Dollar Beach, kde Američané za války omylem vytvořili umělý útes z vojenské techniky naházené do moře. Opravdu pěkná podívaná se všemi těmi korálovými rybami. Na pláži jsem se náhodou řízl do prstu ostrým kusem vojenského harampádí… zřejmě jsou americké zbraně i po šedesáti letech nebezpečné. Naštěstí je jedna ze sester doktorka a dává mi prst dohromady. Po týdnu stráveném se sestrami se s nimi loučím s těžkým srdcem … a je to také loučení s celým Vanuatu. Některá přátelství, která jsem zde navázala, přetrvají léta a ovlivní můj další život.
