Po čtyřech letech jsem opět na Madagaskaru. Noční let nad Afrikou a pak, v prvním světle nového dne, vidím severní pobřeží “červeného ostrova”. Svítání osvětluje horské masivy, údolí s malými zrcadly rýžových polí a ještě menší vesnice propojené sítí rezavých silnic. Jsem zpátky a plný očekávání. Nic se tu nezměnilo, jen sluncem spálenou trávu období sucha, kterou jsem viděl v roce 2009, nahradila svěží zelená vegetace. Teď je tam dole období dešťů.
Státní silnice z Antananariva směřuje na jih do Ihosy. Taxi-brousse jsou stále stejně nepohodlné jako dřív. S potěšením však zjišťuji, že jsem neztratil své staré cestovní návyky… po pár kilometrech už mi nadskakování a pošťuchování na mém malém sedadle ani nevadí. Prostě se jen ponořím do kouzelných krajin venku, které se jedna za druhou míhají… a do života u silnice. Děti pobíhající kolem, pařící a hořící hromady cihel, matky připravující večeři na ohni a mladí chlapci spěchající krajinou se stádem rohatého skotu zebu. S mírně pootevřeným oknem jsem vystaven večernímu vánku, který s sebou přináší mnoho různých vůní … hluboký zápach kouře z dřevěného uhlí, na kterém si někdo u cesty připravuje večeři, štiplavý zápach kouře z hromad cihel … vůni kokosového oleje ve vlasech mladé malgašské matky, která sedí přede mnou se svým malým dítětem … vůni potu, která nám říká, že den byl horký a všichni jsme urazili dlouhou cestu … vůni červené madagaskarské půdy, která proniká skrz oblečení až na kůži a někdy, u některých lidí, dokonce skrz kůži až k srdci.
Nic, nebo téměř nic, se tu nezměnilo. Stále jím rýži jako ranní, polední a večerní jídlo. Tentokrát je však obohacena o několik smažených kobylek. Tady na jihu ničí úrodu, takže je fér se jim trochu pomstít. Spolu s rýžovou vodou se občas objeví i toaka gasy, destilovaná doma nebo u souseda. Čirá nebo nažloutlá, ve sklenicích nebo plechových hrncích, ale vždy velmi silná. A než ji vypijeme, vždy jí trochu pokropíme směrem na východ, na památku předchozí generace rodiny, předků, kteří prý sídlí na východě.
Procházel jsem odlehlými vesnicemi, kolem rýžových políček, procházel nekonečnou savanou na jihu Madagaskaru, sledoval kohoutí zápasy… a dodnes lituji, že jsem si nevsadil, protože bych vyhrál. Zjistil jsem, že nejlepší ranní káva je ta, kterou si člověk sám upraží ve staré hliněné misce a rozdrtí v dřevěném hmoždíři… a naučil jsem se to všechno poctivě dělat, i když tady v Evropě na zelená zrnka lahodné madagaskarské kávy a africké rýžové hmoždíře skoro nenarazíte.
A hlavně jsem tam sdílel život s lidmi… život, který je často drsný a tvrdý, ale zároveň vzkvétající a pulzující. Doufám, že se tam jednou vrátím, ne kvůli nepochybně krásným horám a savaně, ale kvůli lidem. Veloma finaritra, Madagasikara!
