Někdy máme velké plány a… z ničeho nic z nich nic nezbude. A místo toho se stane něco neplánovaného a možná ještě zajímavějšího. Cestoval jsem z Ambrymu do Port Ory na ostrově Espiritu Santo s jasným plánem na půl roku dopředu. Měl jsem se setkat se svým místním přítelem Jeffem a několika dalšími muži z vesnice. Měli jsme namířeno na několikadenní túru džunglí a horami za zátokou Big Bay v západní části ostrova. Jeffovi příbuzní tam žijí v nepřístupné vesnici, stále ještě po starých způsobech v bambusových chýších, oblečení jen do travnatých sukní a nambasů. Jsou jedni z mála lidí, kteří ještě žijí po svém. A my jsme je chtěli navštívit.
Přistál jsem v Luganville. Na letišti na mě nikdo nečeká. Sám se vydávám do Port Ory a dozvídám se, že Jeff musel odplout na ostrov Tanna, protože jeho žena onemocněla. Z plánů strávit Vánoce a leden v srdci džungle najednou nezbylo nic. Najdu si nocleh u svého starého přítele, laskavého italského misionáře otce Morliniho, a přemýšlím, jak strávit volný měsíc, který tu mám. Vánoce a Nový rok strávím pomáháním v misii. Otec Morlini je odvážný muž, ale léta služby v misii jsou pro něj náročná. Na několik dní jsem se stal jeho pravou rukou, vlastně oběma rukama, při desítce oprav, které byly potřeba.
Druhý lednový den připlul ke břehu misie motorový člun, který přijížděl z druhého konce Velkého zálivu, z katolické přístavby Pesena. Domluvil jsem se s žoviálním “kapitánem”, že ho doprovodím na zpáteční cestě a strávím v Peseně alespoň jednu noc. Po několika hodinách plavby zpět konečně vidíme, jak se před námi z moře zvedá pohoří. Je to větší ze dvou poloostrovů Velkého zálivu. Večerní slunce prosvítá skrz roztroušené mraky a kopce porostlé džunglí před námi dávají tušit dobrodružství. Přistáváme na skalnaté pláži a já okamžitě navazuji kontakt s šéfem této malé vesnice. Jedna z prvních budov, kterou z pláže vidím, je katolický kostel. Je to zjevně dílo otce Sacca, který léta působil na “mé” misii na Tanně. Okamžitě se cítím více jako doma. V nakamalu se setkávám s místními muži. Podává se místní kava “boroko” a já se seznamuji s proslulými místními dýmkami z říčního kamene a místním tabákem. Povídáme si dlouho do noci a já si uvědomuji, že to není jediná noc, kterou tu strávím.
Následující dny jsou naplněny procházkami džunglí, potápěním v řece, jízdou na koni, posloucháním místních legend a nekonečnými večery v nakamalu u kavy. Ve vesnici si dokonce najdu nepravděpodobného souseda. Do tohoto odlehlého koutu souostroví si našel cestu mladý muž z Tanny. K jeho překvapení s ním mluvím jeho jazykem a vysvětluji mu, že už dva roky žiji na jeho rodném ostrově.
Počasí se zhoršuje. Do Port Ory se nedá vrátit lodí. Místo toho nasedám na motorový člun a vydávám se podél pobřeží na jih k ještě odlehlejší misijní stanici Tolomako. Vyzvedáváme nějaké zásoby, včetně půl láhve mešního vína. Otec Lino, věčně usměvavý tongánský kněz, který v Tolomaku slouží, má už poslední kapku a žertem vyhrožuje, že příště bude sloužit mši svatou s kávou. Od založení misie se její dostupnost téměř nezlepšila. Stále patří k těm nejodlehlejším. Několik následujících dní jsem strávil s otcem Linem a místními obyvateli. Jediné solidní budovy v okolí jsou škola a budova misie, která byla postavena v loňském roce. Předtím misionáři bydleli v bambusové chýši. Život zde je klidný a vyrovnaný, stejně jako kdysi dávno.
Je čas vrátit se do civilizace. Ale moře je v těchto dnech velmi špatné. Na druhé straně zálivu jsou prý vlny “velké jako domy”. A my nemůžeme jít pěšky po břehu. Nepřešli bychom vysokou vodu řeky Jordán a několik dalších. Počkáme na další den a pak se vydáme malým motorovým člunem podél pobřeží. Moře je čím dál horší. U Matantasu nás přepadají několikametrové vlny, tak silné, že máme problém se vůbec přiblížit k pláži. Uprostřed chaosu zhasne motor člunu. Náš “kapitán” ho rychle otevírá a hraje si s jeho vnitřnostmi. Loď se točí na vlnách a jedna po druhé se ji chystají převrátit. Naštěstí se poblíž objevuje další motorový člun a po několika neúspěšných pokusech se nám je podaří svázat lanem, aby nás mohli vytáhnout zpět proti vlnám. Po několika nekonečných minutách se našemu “kapitánovi” podaří znovu nastartovat motor a opatrně se blížíme k pláži. Vlny se nebezpečně lámou a zaplavují náš malý člun. Jsme připraveni vyskočit a plavat ke břehu, abychom se nehledě na rozbouřené moře zachránili. Nakonec se našemu “kapitánovi” podaří v prostoru mezi dvěma vlnami nasměrovat člun na mělčinu a my ho, promoklí až na kůži, vytáhneme z moře dřív, než ho další vlna potopí úplně. Na břehu sbíráme promočené věci a snažíme se zachránit a usušit, co se dá. O několik hodin později si v Port Ory dávám první opravdovou sprchu po mnoha dnech a smývám ze sebe mořskou sůl. Neplánovaná dobrodružství jsou opravdu ta nejlepší.
