V sobotu 14. března 2015 zasáhl Vanuatu cyklon Pam, nejsilnější cyklon v historii jižního Pacifiku. Jednou z nejhůře zasažených oblastí byl ostrov Tanna. Misijní škola Lowanatom, kde pracuji, byla cyklonem zcela zničena, kromě domů učitelů a učebny 11. třídy. Zůstávám na ostrově, abych pomohl obnovit to, co zde zbylo. Pokusím se brzy napsat více …
… mnohem později…
Vanuatu zažívá cyklony přibližně každý rok. Několik dní před příchodem cyklonu Pam je jasné, že tento bude výjimečný. Posíláme všechny naše studenty domů, aby byli se svými rodinami. Připravujeme školní budovy na silný vítr. Všude, kde je to možné, jsou na okna přibity ochranné desky a křehké vybavení je zakryto plastovou fólií. Čekáme. V pátek třináctého večer vypadne mobilní síť. Krátce nato vypadne i elektrická síť. Noc strávíme v naprosté tmě. Ráno nás nevítá slunce, ale silný vítr a tmavé mraky. Kolem páté hodiny ranní se rozpoutá peklo. Vítr shazuje všechno listí ze stromů. Jak vítr sílí, láme slabší větve… pak ty silnější… tenčí stromy se lámou jako sirky a i staré kmeny majestátních banyánů najednou leží na zemi. Viditelnost klesá na jeden až dva tucty metrů. Strašlivý zvuk bouře je tak silný, že neslyším nic zvláštního, ani když se velká střecha chlapecké ubytovny před mým vlastním domem náhle převrátí a pod náporem větru odletí. Štěrbinami kolem oken a pod dveřmi zaplavuje můj maličký domek voda tak rychle, že sotva stíhám její odvádění. Mých pár nejdůležitějších věcí je zabaleno v nepromokavém vaku pro případ, že by i můj dům přišel o střechu a já přežil. I když… kam bych vlastně šla? Čas od času otevřu dveře proti náporu větru a udělám pár kroků vedle, abych zkontroloval svého souseda Bertranda, učitele matematiky. Choulí se s celou svou rodinou v jedné místnosti tohoto domu. Prohodíme pár slov, abychom se uprostřed téhle katastrofy necítili sami. Jeho střechu zasáhla velká větev a vlnité plechy teď rachotí a hrozí, že se utrhnou. Venku létají větve a kusy plechové střešní krytiny, které by dokázaly rozpůlit člověka. Já se nebojím. Není čas přemýšlet a bát se. Jen se snažím udržet vodu mimo dům a občas sleduji, co se děje venku. Je to utrpení jako křížová cesta. Dlouhá a bolestná. Dobrý Bože, kdy to skončí?
Vítr se pomalu otáčí. Několik hodin na nás doráží z jihu, pak z jihovýchodu, pak z východu. Pozdě odpoledne se zdá, že se obloha vyjasní. Uvědomuji si, že je to jen oko bouře, které teď prochází blízko západního pobřeží ostrova. A pak se znovu zvedá vítr. Nejprve od severu, pak od severozápadu. Kolem 14. hodiny je konečně možné vyjít ven, aniž by mě odfouklo. Opatrně jsem vyšel ven a sešel dolů za bratry v misii. Když procházím školou, mám dojem, že nastal konec světa. Není snad jediná střecha, která by byla neporušená. Všude je spoušť, všude se válí zkroucené plechy a větve. Staré mangovníky, které našim studentům poskytovaly o přestávkách stín, jsou všechny polámané nebo leží vyvrácené na zemi. Administrativní budova je zcela zničená. Kostel přišel o většinu střechy. Z toho, co bývalo kuchyní bratrského domu na misii, zbyla jen betonová deska. Nad jejich džípem leží vyvrácená kokosová palma. Bratři se schovávají v hlavní místnosti svého domu, která přežila. Jejich soukromé pokoje však přišly o střechu a jsou nyní otevřené větru a dešti. Bratr Antonio říká, že jsem se zbláznil, když jsem sem v takovém počasí přijel, ale musel jsem vědět, jak se jim daří. Moře se vlní tak, jak jsem to ještě nikdy neviděl. Výšku vln si ani netroufám odhadnout. Přijde po cyklonu i tsunami?
Později toho dne procházím vesnicí. Z obvyklých cest se stala neproniknutelná změť kmenů stromů a větví. Mezi troskami domů procházejí lidé… moji přátelé a rodiče mých studentů. Sbírají, co zbylo po bouři. Očekával jsem slzy a bezmoc. Místo toho se na mě usmívají. Jsou šťastní, že se vidíme a že jsme naživu. Zvláštní pocit. Dnes večer jdu spát s lehkým pocitem viny. Jsem jeden z mála, kdo bude spát na suché posteli. Nebo vůbec na nějaké posteli. Myslím na své přátele ve vesnicích hluboko v džungli, v bambusových chatrčích, které cyklon musel zničit jako první. Jak tráví noc oni?
Ráno poté. Slunce vychází nad kopci západní Tanny. Dívám se z okna svého pokoje a krajina kolem mě vypadá jako obrázky z první světové války, jako Verdun. Holá země s pahýly stromů. Vše je zdevastované, kam až oko dohlédne. S kolegy učiteli začínáme uklízet okolí našich domů. Začínáme si uvědomovat rozsah toho, co se právě stalo. Připravovali jsme se na týdny nebo dokonce měsíce bez tekoucí vody, elektřiny a komunikace.
Dva dny po cyklonu jsme se s kolegou Jeffem vydali do nemocnice v Lénakelu. Všude to vypadalo stejně. Domy v troskách, polámané stromy. Svěží zelený les, který dříve pokrýval ostrov, zmizel a nyní vypadá spíše jako nahnědlé strniště rozprostřené po kopcích. Jeff je zdravotník a v nemocnici pracuje jako dobrovolník. Během několika následujících dní do nemocnice dorazí první humanitární týmy a také francouzská armáda. Překládám jim do místního jazyka pro pacienty, kteří pomalu přijíždějí ze všech koutů ostrova. Odpoledne pracuji jako dobrovolník v kanceláři WHO, která byla rychle zřízena, jako IT specialista. Práce je hodně a pomáhá to příliš nemyslet na všechnu tu zkázu kolem. Díky práci dny letí jako voda. Asi tři měsíce po úderu cyklonu se nám daří školu znovu zprovoznit. Začínáme znovu učit, ale obnova školy i celého ostrova bude trvat ještě dlouho. Tyto řádky píši s nesmírnou vděčností všem organizacím, dobrovolníkům a dárcům, kteří nám pomohli postavit se znovu na nohy.
